I.
„To je zase nuda,“ durdí se Sluníčko. Vrtí se na vrcholku blankytně modré oblohy a má neodolatelnou chuť se někam rozběhnout. Jenže, milé děti, Sluníčko se nemůže jen tak někam rozběhnout; nemůže si ani poskočit, natož jít například vyvenčit obláčky, které se jako štěňátka batolí u jeho zlatých pantoflí. Kdyby totiž Sluníčko udělalo cokoli nepředloženého, všechno u nás na Zemi by se úplně popletlo. V rovníkové Africe by třeba začalo mrznout, kdežto na severním pólu by rostly palmy a proháněli se lvi, nosorožci a zebry.
A tak tedy musí Sluníčko způsobně sedět ve zlatém kolečkovém křesle, které se pomaloučku sune modrou oblohou, a poslušně svítit na naši Zemi, aby zde bylo vše tak, jak má být. Jen tu a tam si může Sluníčko oddechnout od své záslužné práce – to když se na nějakou dobu obloha zatáhne šedou, béžovou, černou či kalně bílou oponou mraků. Ani tehdy však Sluníčko nemůže nadlouho vystoupit ze svého pojízdného křesílka a jít si třeba pohrát s blesky, kroupami nebo sněhovými vločkami; kdyby to totiž udělalo, na Zemi by se rázem splašil čas a my bychom nevěděli, kolik je hodin…
„To je zase otrava,“ žehrá Sluníčko na svůj neveselý úděl. Horkýma rukama si žehlí kapsy svého zlatého sáčka, když tu jeho tlusté prstíky nahmátnou v jedné z kapes něco tvrdého. „Propánajána!“ raduje se Sluníčko a už loví z kapsy stříbrné kukátko – dárek od kamaráda Měsíčka, s nímž se nedávno potkalo na ranní obloze. „A teď si všechno, všecičko na Zemi pořádně prohlédnu,“ těší se Sluníčko. – A my se, milé děti, podíváme na tu naši Zemi společně se Sluníčkem, a to z PO-ŘÁD-NÉ výšky!
II.
– A dole na Zemi, jen kousek od smaragdově zeleného lesa, stojí v brčálově zelené trávě – obyčejný sušák na prádlo. Ptáte se, děti, kde se u lesa mohl jen tak zčistajasna vzít sušák na prádlo? Inu, možná, že nedaleko sušáku stojí v téže brčálově zelené trávě křídově bílý dům, ve kterém žije rodina Novákových nebo Němečkových; to však není vůbec důležité, jelikož Sluníčko zamířilo své stříbrné kukátko právě na sušák na prádlo a o nic jiného na Zemi již nedbá.
„Copak se to tam dole suší?“ přemítá Sluníčko s kukátkem na očích. A když své kukátko náležitě zaostří, vidí, že na sušáku visí samé dětské oblečky. Dva z nich jsou krásnější než ostatní: Župánek z měkoučkého proužkovaného flanelu a Košilka z velejemného hedvábí, prošívaného červenou a modrou a žlutou a fialovou nití. Oblečky se na sušáku pohupují v teplém odpoledním vánku, jako by tančily. „To je ale nádherná prošívaná Košilka,“ šeptá vroucně Župánek a otáčí ke Košilce všechny své knoflíčky, které vypadají jako oči. – „To je ale překrásný proužkovaný Župánek,“ ševelí toužebně Košilka a vztahuje k Župánkovi rukávy, jako by jej chtěla láskyplně obejmout.
Zamilované oblečky si ani nepovšimly, že Sluníčko, které je ještě před chviličkou zvědavě pozorovalo z oblohy kukátkem, mizí za mlžným šedomodrým závojem; citelně se ochladilo, setmělo a od lesa zlobně zaskučel divoký vítr…
III.
A kdesi nahoře příšerně zařvala a zahřměla a zařinčela a zaskřípala a zařehtala Bouře: „St-řřř-ezte se p-řřř-ijít do mé řřř-íše, vám řřř-íkám, t-řřř-aso-řřř-itkové!“
„Bum-bum, bum-bum,“ zahrál Hrom v černočerné tmě na tympány. „Ššš-ššš,“ rozšuměl se Déšť, jako když otřete kouskem plsti zavěšený činel.
Vichr, který se v okamžení přiřítil od lesa, popadl nebohou prošívanou Košilku za rukávy a zasípal fistulí: „Pojď, Ko-ššš-ilko, zatancujeme si sss-polu! Fííí, fííí, fiúúú-úúú!“ – „Necháš ji!“ napůl odhodlaně, napůl úzkostně vzkřikl proužkovaný Župánek ze sušáku.
„A to bych sss-e na to pod-ííí-val!“ zavyl Vichr a jediným hněvivým nárazem překotil sušák se Župánkem a zbývajícími oblečky. „A teď sss-e uka-žžž, Žžž-upánku,“ zasyčel Vichr a již unášel nešťastnou Košilku kamsi do dáli.
– Temné mraky se rozestoupily. Sluníčko si uhladilo dlaní mokré vlasy a s kukátkem na očích se chtělo znovu potěšit pohledem na sušák plný čisťoučkých dětských oblečků. Srdce se mu však sevřelo nad tou spouští: rozházené oblečky ležely v kluzkém blátě, pomačkané a potrhané, pokryté nehezkými hnědými skvrnami a stříkanci. – „Ale kdepak je náš zamilovaný páreček?“ zamumlalo neklidně Sluníčko. „Župánku, Košilko, kam jste se schovali?“ Sluníčko pátralo očima po dvou nejkrásnějších oblečcích; přes slzy, které mu začaly kanout zpod zlatých řas, spatřilo, že Košilka již mezi ostatními oblečky není, a že Župánek, špinavější než hadr na podlahu, visí na zlomené lískové větvi…
IV.
A zatím Vichr unášel nebohou Košilku nad lesy a loukami a poli a městy a vesnicemi. Že však byl starý, tuze starý – skoro stejně starý jako naše Země, už někde u Větrného Jeníkova mu úplně došel dech. A Vichr se rozkuckal a rozkašlal a rozchrchlal; do toho se mu spustila náramná rýma a v očích jej začalo nepředstavitelně štípat a svědit a pálit – to jak mu ty oči vyschly z rychlého letu. „K-sss-akru,“ zaskuhral Vichr a začal si bolavé oči protírat zkřehlými prsty.
Jistě si, děti, dovedete představit, co se stane, když něco pevně svíráte v prstech, a najednou se těmi prsty potřebujete třeba poškrábat na nose. Inu, to, co jste předtím v těch prstech svíraly, prostě upustíte. A přesně to samé se stalo Vichru, když si začal mnout uslzené oči. Jakmile uvolnil sevření svých prstů, Košilka mu z rukou vypadla a začala se zlehýnka, kolébavým pohybem, snášet k Zemi. Dopadla na zmáčenou trávu doprostřed lesní mýtiny a zůstala bez hnutí ležet vedle trouchnivějícího březového pařízku.
„Kde to jsem?“ ptala se v duchu Košilka, „a kde je můj milý Župánek? A kde ostatní oblečky?“ Košilce bylo do pláče; že však neměla oči, jimiž by mohla ronit slzy, začala plakat barevnými nitkami, kterými ji kdysi prošila šikovná švadlenka. A Košilčiny červené a modré a žluté a fialové nitě začaly tím pláčem světlat a blednout a bělet a průsvitnět a ztrácet se; vzápětí se však všechny ty ztracené barvy mocně rozzářily v nádherné duze, která se rozklenula nad Zemí jako pestrý šál.
– A Sluníčku, které to všechno pozorovalo stříbrným kukátkem, rázem svitlo: tohle není smutný konec příběhu, ale naopak – jeho nový, veselý začátek!
V.
„Vstávej, Župánku!“ zavelelo Sluníčko. – „A proč?“ opáčil zkroušeným hlasem Župánek z lískového keře. Pamatujete? Právě tam jej mrštil rozlícený Vichr krátce předtím, než unesl jeho milovanou prošívanou Košilku. – „Proč? Ty se ptáš – proč?“ potřáslo udivené Sluníčko zlatovlasou hlavou. „Přece proto, že nadešel čas vydat se k Větrnému Jeníkovu, na lesní mýtině najít Košilku a přivést ji zpět! Nebo se snad mýlím?“
Župánek se zamyslel a musel uznat, že na tom, co právě řeklo Sluníčko, něco bude. „Já ale nejsem žádný rytíř, abych se jen tak vydal někam do světa, natož k nějakému Jeníkovu Větříkovu – nebo jak se ty vzdálené končiny jmenují,“ namítl Župánek. „A jak se tam vlastně dostanu? Vždyť nemám ani ruce, ani nohy, ba dokonce ani koně, osla či tryskové letadlo,“ začal si opět zoufat Župánek.
Jistě si, děti, vzpomínáte, že již na začátku této pohádky jsem vám vysvětlil, proč Sluníčko nesmí zasahovat do našich pozemských záležitostí: všechno, všecičko na Zemi by se totiž mohlo úplně poplést. Tohle je však pohádka, která by měla mít dobrý konec; a jistě uznáte, že samy oblečky by si poradily jen velice obtížně. A tak, po vzoru autorů starověkých divadelních her, dovolím pro jednou Sluníčku, aby nám s rozuzlením příběhu maličko pomohlo. Nevadí? A jelikož vidím, že už se vám klíží oči, naše vyprávění o dvou zamilovaných oblečcích trochu popostrčím. Jen ještě chviličku strpení – ač nerad, musím počkat, než se nám Sluníčko pořádně rozpálí…!
VI.
A Sluníčko se rozpálilo opravdu jaksepatří. Tváře se mu naduly horkým vzduchem a zčervenaly jako rozkrojený meloun. Na čele mu zaperlily obrovské krůpěje potu a jeho zlaté vlasy se vztyčily jako hřebíky. Z očí Sluníčku zasršelo jak z rozpálené pánvičky a kolem jeho paží se rozlil oslnivý žlutomodrý jas. A tím nesmírným žárem se dole na Zemi probudili všichni travní skřítci: Bérovníci a Bezkolencové, Bodloplevové a Bojínkové, Jílkové i Housenkovci, Kosmáči a Mnohoštěti, Ovsíčci, Ovsíci, Ovsíři i Ovsiříci, Osinatci i Paličkovci; také Psinečkové a Pýrovníci, Sveřepi, Trojštěti a Trojzubci, Troskuti, Třtinovci a Žitňáci. A všichni ti travní skřítci spojili své sice tenoučké, ale houževnaté a převelice silné ruce a vytvořili dlou————hatánský zelený koberec. A ten koberec skřítčích rukou se teplem z rozpáleného Sluníčka ještě ro-ooo-ooo-ooo-z-táhl, až dosáhl od lískového keře, na němž visel proužkovaný Župánek, do místa, kde na lesní mýtině u Větrného Jeníkova ležela prošívaná Košilka. A úplně nakonec se koberec, tvořený rukama všech travních skřítků, rozvlnil jako moře, a ten trávozelený příboj popadl Župánka za flanelové rukávy a hle – už jej unáší do daleké dáli!
Slíbil jsem vám, milé děti, rychlý konec příběhu, abyste již konečně mohly jít spát; pomlčím tedy o všech dobrodružstvích, která Župánek prožil cestou k Větrnému Jeníkovu; nezmíním ani to, že když se zamilované oblečky shledaly na lesní mýtině, jeden druhého nejprve nepoznaly, jak je změnily prožité útrapy; nepovím vám ani o tom, jak Sluníčko přikázalo duze, aby vrátila barvy Košilčiným nitím, či jak hodné borůvky, brusinky, maliny a ostružiny obarvily Župánkovi jeho vybledlé proužky. A vynechám i vyprávění o tom, jak se moře skřítčích rukou rozvlnilo opačným směrem a odneslo Župánka s Košilkou od dalekého Větrného Jeníkova zpátky domů – na sušák stojící v brčálově zelené trávě vedle křídově bílého domečku, jen kousek od smaragdově zeleného lesa…
– Mimochodem, ve chvíli, kdy dopisuji tuto pohádku, Sluníčko už zase způsobně sedí ve svém zlatém kolečkovém křesle, které se pomaloučku sune modrou oblohou, a poslušně svítí na naši Zemi, aby zde bylo vše tak, jak má být.
Svítí, hřeje a v duchu se raduje, neboť vidí, jak je ten náš svět plný krásy, lásky a porozumění.
Dobrou noc, děti!
