Co vidí Sluníčko z oblohy III.


A kdesi nahoře příšerně zařvala a zahřměla a zařinčela a zaskřípala a zařehtala Bouře: „St-řřř-ezte se p-řřř-ijít do mé řřř-íše, vám řřř-íkám, t-řřř-aso-řřř-itkové!“
„Bum-bum, bum-bum,“ zahrál Hrom v černočerné tmě na tympány. „Ššš-ššš,“ rozšuměl se Déšť, jako když otřete kouskem plsti zavěšený činel.

Vichr, který se v okamžení přiřítil od lesa, popadl nebohou prošívanou Košilku za rukávy a zasípal fistulí: „Pojď, Ko-ššš-ilko, zatancujeme si sss-polu! Fííí, fííí, fiúúú-úúú!“ – „Necháš ji!“ napůl odhodlaně, napůl úzkostně vzkřikl proužkovaný Župánek ze sušáku.
„A to bych sss-e na to pod-ííí-val!“ zavyl Vichr a jediným hněvivým nárazem překotil sušák se Župánkem a zbývajícími oblečky. „A teď sss-e uka-žžž, Žžž-upánku,“ zasyčel Vichr a již unášel nešťastnou Košilku kamsi do dáli.

– Temné mraky se rozestoupily. Sluníčko si uhladilo dlaní mokré vlasy a s kukátkem na očích se chtělo znovu potěšit pohledem na sušák plný čisťoučkých dětských oblečků. Srdce se mu však sevřelo nad tou spouští: rozházené oblečky ležely v kluzkém blátě, pomačkané a potrhané, pokryté nehezkými hnědými skvrnami a stříkanci. – „Ale kdepak je náš zamilovaný páreček?“ zamumlalo neklidně Sluníčko. „Župánku, Košilko, kam jste se schovali?“ Sluníčko pátralo očima po dvou nejkrásnějších oblečcích; přes slzy, které mu začaly kanout zpod zlatých řas, spatřilo, že Košilka již mezi ostatními oblečky není, a že Župánek, špinavější než hadr na podlahu, visí na zlomené lískové větvi…

Následující díl

Předchozí díl

Napsat komentář