Je horký letní den. Pejskové ztěžka oddychují; jazyky jim z tlamek visí jak růžové kravaty. A snad všechny děti z městečka se tísní v dlouhatánské frontě před vozíkem zmrzlináře pana Kopečka.
„Další, prrro-sím,“ zaráčkoval zmrzlinář a otočil svou odulou tvář s vodnatýma očima a mohutným knírem na malou Elišku. Ta se způsobně vypnula na špičkách jako nějaká baletka a ruku s padesátikorunou natáhla vzhůru.
„Vanilkovou a jahodovou,“ chtěla říci Eliška, z úst jí však bůhvíproč vyklouzlo „Vanilkové nebe, jahodové slunce!“. Dívka stydlivě sklopila oči.
„Vrů-áá-ár,“ ozvalo se odněkud z nesmírné výšky.
Všechny děti, které stály v řadě za Eliškou, se s křikem rozprchly.
„Řekla jsi – vanilkové nebe, jahodové slunce? Opravdu jsi vyslovila tohle zakázané zaklínadlo?“ zabručel překvapeně Mrož, ve kterého se zmrzlinář Kopeček proměnil, a začal si levý kel roztržitě čistit vypelichaným zubním kartáčkem.
„I kdepak, já chtěla jen vanilkovou a jahodovou zmrzlinu,“ zamumlala Eliška a cítila, jak jí rudnou tváře.
Vozík se zmrzlinou se pojednou zachvěl a začala z něj stoupat žlutá a červená pára.
Elišce se úlekem rozšířily oči: kdosi neviditelný přivázal do rohů zmrzlinářova vozíku obrovské pouťové balónky. Dva vanilkově žluté a dva jahodově červené! A nebe zežloutlo jak oheň v kovářské výhni a slunce zčervenalo a pokrylo se rudohnědými strupy. A vozík se vznesl k nebi a zmrzlina, která mezitím úplně roztála, pršela dolů na zem jako žlutý a červený déšť, protivně teplý a lepkavý. A Eliška viděla, jak záplava té zteplalé dvoubarevné zmrzliny stoupá jako povodeň: nejprve k jejím kotníkům, potom ke kolenům, k pasu, k ramenům a nakonec – k dívčinu krku. „Musím se zachránit útěkem,“ vyhrkla Eliška; když se však pokusila rozběhnout, zjistila, že nohy ji neposlouchají – jako by jí zkameněly a vrostly do země…
„Crrr, crrr, crrr-rrr!“ zaburácel budík na noční stolku.
„Tobě se muselo zdát něco opravdu strašidelného, viď?“ špitl dědeček, sklánějící se nad Eliščinou postýlkou.
Dědečkova odulá tvář s vodnatýma očima a mohutným knírem se tajuplně rýsovala v nažloutlém a načervenalém světle letního rána.
„Dnes bude opravdu tuze horký den,“ procedil dědeček mezi zuby a úkosem pohlédl na umyvadlo. V upatlané skleničce tam stál starý, notně vypelichaný zubní kartáček.