Co vidí Sluníčko z oblohy VI.

Dětské básničky: Co vidí Sluníčko z oblohy VI. (z rubriky Pohádky a povídky)A Sluníčko se rozpálilo opravdu jaksepatří. Tváře se mu naduly horkým vzduchem a zčervenaly jako rozkrojený meloun. Na čele mu zaperlily obrovské krůpěje potu a jeho zlaté vlasy se vztyčily jako hřebíky. Z očí Sluníčku zasršelo jak z rozpálené pánvičky a kolem jeho paží se rozlil oslnivý žlutomodrý jas. A tím nesmírným žárem se dole na Zemi probudili všichni travní skřítci: Bérovníci a Bezkolencové, Bodloplevové a Bojínkové, Jílkové i Housenkovci, Kosmáči a Mnohoštěti, Ovsíčci, Ovsíci, Ovsíři i Ovsiříci, Osinatci i Paličkovci; také Psinečkové a Pýrovníci, Sveřepi, Trojštěti a Trojzubci, Troskuti, Třtinovci a Žitňáci. A všichni ti travní skřítci spojili své sice tenoučké, ale houževnaté a převelice silné ruce a vytvořili dlou————hatánský zelený koberec. A ten koberec skřítčích rukou se teplem z rozpáleného Sluníčka ještě ro-ooo-ooo-ooo-z-táhl, až dosáhl od lískového keře, na němž visel proužkovaný Župánek, do místa, kde na lesní mýtině u Větrného Jeníkova ležela prošívaná Košilka. A úplně nakonec se koberec, tvořený rukama všech travních skřítků, rozvlnil jako moře, a ten trávozelený příboj popadl Župánka za flanelové rukávy a hle – už jej unáší do daleké dáli!

Slíbil jsem vám, milé děti, rychlý konec příběhu, abyste již konečně mohly jít spát; pomlčím tedy o všech dobrodružstvích, která Župánek prožil cestou k Větrnému Jeníkovu; nezmíním ani to, že když se zamilované oblečky shledaly na lesní mýtině, jeden druhého nejprve nepoznaly, jak je změnily prožité útrapy; nepovím vám ani o tom, jak Sluníčko přikázalo duze, aby vrátilo barvy Košilčiným nitím, či jak hodné borůvky, brusinky, maliny a ostružiny obarvily Župánkovi jeho vybledlé proužky. A vynechám i vyprávění o tom, jak se moře skřítčích rukou rozvlnilo opačným směrem a odneslo Župánka s Košilkou od dalekého Větrného Jeníkova zpátky domů – na sušák stojící v brčálově zelené trávě vedle křídově bílého domečku, jen kousek od smaragdově zeleného lesa…

– Mimochodem, ve chvíli, kdy dopisuji tuto pohádku, Sluníčko už zase způsobně sedí ve svém zlatém kolečkovém křesle, které se pomaloučku sune modrou oblohou, a poslušně svítí na naši Zemi, aby zde bylo vše tak, jak má být.
Svítí, hřeje a v duchu se raduje, neboť vidí, jak je ten náš svět plný krásy, lásky a porozumění.

Dobrou noc, děti!

Předchozí díl

0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *