Co vidí Sluníčko z oblohy V.

„Vstávej, Župánku!“ zavelelo Sluníčko. – „A proč?“ opáčil zkroušeným hlasem Župánek z lískového keře. Pamatujete? Právě tam jej mrštil rozlícený Vichr krátce předtím, než unesl jeho milovanou prošívanou Košilku. – „Proč? Ty se ptáš – proč?“ potřáslo udivené Sluníčko zlatovlasou hlavou. „Přece proto, že nadešel čas vydat se k Větrnému Jeníkovu, na lesní mýtině najít Košilku a přivést ji zpět! Nebo se snad mýlím?“

Župánek se zamyslel a musel uznat, že na tom, co právě řeklo Sluníčko, něco bude. „Já ale nejsem žádný rytíř, abych se jen tak vydal někam do světa, natož k nějakému Jeníkovu Větříkovu – nebo jak se ty vzdálené končiny jmenují,“ namítl Župánek. „A jak se tam vlastně dostanu? Vždyť nemám ani ruce, ani nohy, ba dokonce ani koně, osla či tryskové letadlo,“ začal si opět zoufat Župánek.

Jistě si, děti, vzpomínáte, že již na začátku této pohádky jsem vám vysvětlil, proč Sluníčko nesmí zasahovat do našich pozemských záležitostí: všechno, všecičko na Zemi by se totiž mohlo úplně poplést. Tohle je však pohádka, která by měla mít dobrý konec; a jistě uznáte, že samy oblečky by si poradily jen velice obtížně. A tak, po vzoru autorů starověkých divadelních her, dovolím pro jednou Sluníčku, aby nám s rozuzlením příběhu maličko pomohlo. Nevadí? A jelikož vidím, že už se vám klíží oči, naše vyprávění o dvou zamilovaných oblečcích trochu popostrčím. Jen ještě chviličku strpení – ač nerad, musím počkat, než se nám Sluníčko pořádně rozpálí…!

Následující díl

Předchozí díl

Napsat komentář