Co vidí Sluníčko z oblohy IV.


A zatím Vichr unášel nebohou Košilku nad lesy a loukami a poli a městy a vesnicemi. Že však byl starý, tuze starý – skoro stejně starý jako naše Země, už někde u Větrného Jeníkova mu úplně došel dech. A Vichr se rozkuckal a rozkašlal a rozchrchlal; do toho se mu spustila náramná rýma a v očích jej začalo nepředstavitelně štípat a svědit a pálit – to jak mu ty oči vyschly z rychlého letu. „K-sss-akru,“ zaskuhral Vichr a začal si bolavé oči protírat zkřehlými prsty.

Jistě si, děti, dovedete představit, co se stane, když něco pevně svíráte v prstech, a najednou se těmi prsty potřebujete třeba poškrábat na nose. Inu, to, co jste předtím v těch prstech svíraly, prostě upustíte. A přesně to samé se stalo Vichru, když si začal mnout uslzené oči. Jakmile uvolnil sevření svých prstů, Košilka mu z rukou vypadla a začala se zlehýnka, kolébavým pohybem, snášet k Zemi. Dopadla na zmáčenou trávu doprostřed lesní mýtiny a zůstala bez hnutí ležet vedle trouchnivějícího březového pařízku.

„Kde to jsem?“ ptala se v duchu Košilka, „a kde je můj milý Župánek? A kde ostatní oblečky?“ Košilce bylo do pláče; že však neměla oči, jimiž by mohla ronit slzy, začala plakat barevnými nitkami, kterými ji kdysi prošila šikovná švadlenka. A Košilčiny červené a modré a žluté a fialové nitě začaly tím pláčem světlat a blednout a bělet a průsvitnět a ztrácet se; vzápětí se však všechny ty ztracené barvy mocně rozzářily v nádherné duze, která se rozklenula nad Zemí jako pestrý šál.

– A Sluníčku, které to všechno pozorovalo stříbrným kukátkem, rázem svitlo: tohle není smutný konec příběhu, ale naopak – jeho nový, veselý začátek!

Následující díl

Předchozí díl

Napsat komentář