Co vidí Sluníčko z oblohy II.


– A dole na Zemi, jen kousek od smaragdově zeleného lesa, stojí v brčálově zelené trávě – obyčejný sušák na prádlo. Ptáte se, děti, kde se u lesa mohl jen tak zčistajasna vzít sušák na prádlo? Inu, možná, že nedaleko sušáku stojí v téže brčálově zelené trávě křídově bílý dům, ve kterém žije rodina Novákových nebo Němečkových; to však není vůbec důležité, jelikož Sluníčko zamířilo své stříbrné kukátko právě na sušák na prádlo a o nic jiného na Zemi již nedbá.

„Copak se to tam dole suší?“ přemítá Sluníčko s kukátkem na očích. A když své kukátko náležitě zaostří, vidí, že na sušáku visí samé dětské oblečky. Dva z nich jsou krásnější než ostatní: Župánek z měkoučkého proužkovaného flanelu a Košilka z velejemného hedvábí, prošívaného červenou a modrou a žlutou a fialovou nití. Oblečky se na sušáku pohupují v teplém odpoledním vánku, jako by tančily. „To je ale nádherná prošívaná Košilka,“ šeptá vroucně Župánek a otáčí ke Košilce všechny své knoflíčky, které vypadají jako oči. – „To je ale překrásný proužkovaný Župánek,“ ševelí toužebně Košilka a vztahuje k Župánkovi rukávy, jako by jej chtěla láskyplně obejmout.

Zamilované oblečky si ani nepovšimly, že Sluníčko, které je ještě před chviličkou zvědavě pozorovalo z oblohy kukátkem, mizí za mlžným šedomodrým závojem; citelně se ochladilo, setmělo a od lesa zlobně zaskučel divoký vítr…

Následující díl

Předchozí díl

Napsat komentář