Co vidí Sluníčko z oblohy I.

Dětské básničky: Co vidí Sluníčko z oblohy I. (z rubriky Pohádky a povídky)

„To je zase nuda,“ durdí se Sluníčko. Vrtí se na vrcholku blankytně modré oblohy a má neodolatelnou chuť se někam rozběhnout. Jenže, milé děti, Sluníčko se nemůže jen tak někam rozběhnout; nemůže si ani poskočit, natož jít například vyvenčit obláčky, které se jako štěňátka batolí u jeho zlatých pantoflí. Kdyby totiž Sluníčko udělalo cokoli nepředloženého, všechno u nás na Zemi by se úplně popletlo. V rovníkové Africe by třeba začalo mrznout, kdežto na severním pólu by rostly palmy a proháněli se lvi, nosorožci a zebry.

A tak tedy musí Sluníčko způsobně sedět ve zlatém kolečkovém křesle, které se pomaloučku sune modrou oblohou, a poslušně svítit na naši Zemi, aby zde bylo vše tak, jak má být. Jen tu a tam si může Sluníčko oddechnout od své záslužné práce – to když se na nějakou dobu obloha zatáhne šedou, béžovou, černou či kalně bílou oponou mraků. Ani tehdy však Sluníčko nemůže nadlouho vystoupit ze svého pojízdného křesílka a jít si třeba pohrát s blesky, kroupami nebo sněhovými vločkami; kdyby to totiž udělalo, na Zemi by se rázem splašil čas a my bychom nevěděli, kolik je hodin…

„To je zase otrava,“ žehrá Sluníčko na svůj neveselý úděl. Horkýma rukama si žehlí kapsy svého zlatého sáčka, když tu jeho tlusté prstíky nahmátnou v jedné z kapes něco tvrdého. „Propánajána!“ raduje se Sluníčko a už loví z kapsy stříbrné kukátko – dárek od kamaráda Měsíčka, s nímž se nedávno potkalo na ranní obloze. „A teď si všechno, všecičko na Zemi pořádně prohlédnu,“ těší se Sluníčko. – A my se, milé děti, podíváme na tu naši Zemi společně se Sluníčkem, a to z PO-ŘÁD-NÉ výšky!

Následující díl

0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *